Označování hnacích vozidel

Zdroj informací:  Článek z časopisu ČD pro Vás autorů Vladimíra Jeřábka a Pavla Schreiera Ročenka strojvůdce – upravil a doplnil autor stránek

Vývoj označování hnacích vozidel

Všechna, vozidla co je možné spatřit na našich kolejích mají svoje čísla. Není tomu ovšem tak od nepaměti. Když u nás železnice začínaly, bylo něco jako číslo na lokomotivě věcí neznámou. Prababičky moderních lokomotiv měly   JMÉNA.   Ano, stroje, které v oblacích dýmu a páry vozily první vlaky, nebyly nějakými anonymními služebníky. Každý měl své jméno. Už sama tato skutečnost dokazuje mimořádné postavení prvních lokomotiv: mezi nimi a člověkem byl vztah takřka partnerský. Své jméno nosily lokomotivy na obou stranách kotle. Námětově byla jména čerpána především z mytologie, místopisu a historie; ke cti přišla i vlastní jména významných osobností. Vůbec první lokomotiva, která se svezla po našich kolejích (bylo to 11. listopadu 1838 mezi Rajhradem a Brnem) se honosila jménem MORAVIA. A v následujících létech se u nás proháněly VRŠOVICE, JIZERA, SAMSON, GIGANT a desítky dalších. Ještě v roce 1902 propůjčil průmyslník Ignatz GINZKEY své jméno lokomotivě, která dlouho vozila vlaky po ozubnicové trati z Tanvaldu do Kořenova.

S přibývajícím počtem parních strojů se ovšem vynořil problém: jaké označení by lépe vyhovovalo provozním potřebám železnice. Ne že by se snad nedostávalo jmen, ta však nedokázala postihnout technickou a provozní charakteristiku lokomotivy. A o to šlo. Jednotlivé železniční společnosti proto přistupují k novému označení svých ořů. Na svět tak přicházejí   PÍSMENA A ČÍSLA.

První se vedle jmen začínají objevovat čísla. Jméno bylo prostě nahrazeno číslem. Chronologické číslování lokomotiv, zaváděné ve čtyřicátých létech XIX. století, nebylo řešením ideálním. Až po necelých dvaceti létech po nástupu čísel se v označování lokomotiv vynořuje systém nový. Systém, který po mnoha obměnách přežil na železnici fakticky do dnešních dnů. V čem že ten zázrak spočíval? V rozdělení lokomotiv do tzv. řad, což je skupina druhově shodných lokomotiv. Takže původní, inventární číslo bylo doplněno označením řady. Ta byla vyjádřena arabským nebo římským číslem, písmenem či jejich vzájemnou kombinací. Podle těchto zásad označila např. společnost Severní dráhy císaře Ferdinanda (KFNB) svoji lokomotivu TITAN ještě jako Illb 2115 a lokomotivu GRANICA pak Vc 292.

Každá ze železničních společností si své stroje označovala víceméně po svém. Teprve znovuobnovené Rakouské státní dráhy (k.k.St.B.) přistoupily na počátku osmdesátých let XIX. století k prvnímu nesmělému pokusu o unifikaci. Vznikl však jakýsi hybrid: lokomotivám některých postátněných drah byla ponechána jejich původní označení, jiným předepsaly státní dráhy čísla nová. Postátňování pokračovalo, počet lokomotiv narůstal. Tento stav vedl kormidelníky k.k.St.B. k inovaci v označování lokomotiv: každý stroj obdržel dvě velká písmena a ještě římskou číslici. Písmeno na první pozici udávalo druh lokomotivy:

A byly stroje pro osobní vlaky,

B pro nákladní,

V posunovací

a pod písmeno S se ukryly lokálkové tendrovky. Druhým písmenem pak byla vyznačena železniční správa, která původně stroj provozovala. Tak kupříkladu lokomotivy bývalé Pražsko-duchcovské železnice (PDE) jezdily s písmenem U, strojům od Duchcovsko-podmokelské dráhy (DBE) připadlo písmeno O. Varianty konstrukčního provedení pak vystihovala římská číslice, přičemž nižší čísla byla přiřknuta lokomotivám výkonově slabším, vyšší potom těm výkonnějším. Beze zbytku od původního provozovatele bylo převzato inventární číslo. Takže např. označení BF III 124 prozrazovalo čtyřspřežní nákladní lokomotivu původem od dráhy císaře Františka Josefa (KFJB).

Ani toto schéma nepřineslo do označování lokomotiv tolik potřebnou systematičnost. O tu se – byť zase jen částečně – pokusila až úprava, zavedená u státních drah v roce 1886. Zavrhla písmena i římské číslice a vsadila vše na číslice arabské. Rychlíkovým strojům vymezila číselnou řadu od 1 do 9, osobním 10 až 29, na nákladní pamatovala ciframi od 30 do 79. Zbylá čísla do 99 dostaly stroje místních drah.

Tento systém, pojmenovaný podle jeho duchovního otce von Littrowa, byl také dalek té vytoužené dokonalosti. Budiž na jeho obranu řečeno, že to nebylo ani tak jeho vlastní vinou. Nepřišel ale ve vhodné době. Poslední desetiletí XIX. století je totiž na železnici charakteristické nástupem nových lokomotiv těch nejrůznějších konstrukčních provedení. To mohlo znamenat ovšem jen jediné: časté a hlavně neústrojné zasahování do Littrowova systému. Nepomohlo ani zavedení stovkových sérií pro rozlišení konstrukčně podobných typů. V Littrowově systému pokračovalo inventární číslo přímo za řadovým označením. Např. pod číslem 19704 bychom našli lokomotivu, která jezdila z Dolní Lipky do Štítů.

Pod dojmem nedostatků, pramenících z tohoto označovacího systému, přikročily k.k.St.B. v roce 1904 k poslednímu přeznačení svých lokomotiv. Nové schéma vyšlo z již vžité praxe číselných intervalů pro jednotlivé řady, poněkud je však upravilo: rychlíkovým lokomotivám se dostalo série 1 až 19, osobní vlaky vozily stroje s řadovým označením od 12 do 30. Nákladní lokomotivy byly novým systémem rozdruženy podle počtu spřažených náprav a byla jim vymezena čísla od 31 do 67 a od 70 do 99. Ciframi 68 a 69 pamatovalo nové schéma na lokomotivy ozubnicové. Použití stovkových sérií pro dodávky nových lokomotiv bylo zachováno. Novinkou však bylo zavedení tečky mezi řadovým označením a inventárním číslem. Již vzpomenutá mašinka z lokálky do Štítů se tedy teď jmenovala trochu jinak: 97.104. Nedílnou součástí označení všech lokomotiv v celé monarchii byla tzv. válečná kategorie. Na zvláštní tabulce, umístěné na strojvůdcovské budce, byly ve zlomku vyjádřeny základní technické údaje o lokomotivě, rozhodné pro její použití za války.

Oba tyto systémy přežily monarchii a sloužily i drahám nového Československa. Ne však dlouho. Již v roce 1920 přichází tehdejší ředitel lokomotivky v První českomoravské strojírně Ing. Vojtěch Kryšpín s návrhem na přeznačení lokomotiv. S návrhem do značné míry revolučním. Jeho podstatou totiž nebylo rozdružení lokomotiv na základě nahodile přiřknutých čísel, jako tomu bylo doposud. Kryšpín přišel se systémem, vycházejícím důsledně z vystižení technických parametrů lokomotivy. V kombinaci číslic vyjádřil počet spřažených náprav, nejvyšší rychlost i nápravový tlak. Po zevrubné diskuzi (návrh se zdaleka nesetkal jen s kladnou odezvou) byla nakonec Kryšpínova vize uvedena v život. Stalo se tak výnosem tehdejšího ministerstva železnic č.j. 54 024/V/3-23 ze září roku 1923. O dva roky později vyšlo doplnění o označení úzkorozchodných lokomotiv a motorových vozů. Touto normou se k nám po létech vrátilo používání písmen v řadovém označení: stroje úzkorozchodek obdržely totiž před číselné označení písmeno U, motorové vozy pak M. Do schématu se dostala i písmena E pro elektrická hnací vozidla (později pro stejnosměrnou trakci), S pro trakci střídavou a konečně písmeno T pro trakci dieselovou.

Tomuto „Kryšpínovu“ označení se od železničních sudiček dostalo daru věru dlouhého života. Na jeho konci stojí až vyhláška Mezinárodní unie železniční (UIC) číslo 438, platící od 1. ledna 1971. Ta předepsala členským železničním správám zavést jednotné, pouze číselné označení vozidel. Poslední kapitolou našeho malého putování po historii označování lokomotiv u nás je tedy „computerový“ systém, který zná jen   ČÍSLA   a nic než čísla. Z dvanáctimístného označení, kodifikovaného normou UIC, uplatnily pro hnací vozidla mnohé želez­nice jen zkrácený, sedmimístný číselný kód. Tohoto postupu se přidržely i bývalé ČSD. Přeznačily svá hnací vozidla podle zásady, že první číslice udává trakci. Např. elektrická trakce stejnosměrná je reprezentována jedničkou, elektrické vozy a jednotky střídavé trakce pětkou, více systémové vozy a jednotky šestkou, motorové lokomotivy sedmičkou. Druhá a třetí číslice rozlišují jednotlivé řady. Inventární číslo vozidla (číslice čtvrtá až šestá) převzal nový systém beze zbytku od předchozího schématu. Konečně poslední, sedmá číslice, slouží jako kontrolní pro účely výpočetní techniky. Více než jeden a půl století leží mezi dnem, kdy se k Brnu blížila MORAVIA, a dneškem, kdy stovky lokomotiv Českých drah rozjíždějí své vlaky za blízkými i vzdálenými cíli. Tenkrát chvíle navýsost slavnostní, dnes všednost. Přece jen však události tolik vzdálené cosi spojuje. Je to kovová tabulka. Jedna se jménem, ta druhá se sedmimístným číslem. Ta první byla symbolem převratu v dopravě, ta druhá je znamením počítačového věku na železnici.

Značení lokomotiv dle Ing.Kryšpína

vzor – A BBB . C DDD

Československé státní dráhy začaly nahrazovat stávající původní rakouské značení z roku 1905 podle následujícího principu:

– každé hnací vozidlo bylo označeno třemi velkými číslicemi (ve vzoru – B), z nichž první znamenala počet poháněných (tj. hnacích a s nimi spřažených) dvojkolí, druhá číslice zvětšená o tři a násobená 10 udávala nejvyšší dovolenou rychlost lokomotivy a třetí číslice zvětšená o 10 přibližně největší hmotnost připadající na jedno poháněné dvojkolí v tunách.

Například: 464 je parní lokomotiva se 4 spřaženými dvojkolími poháněnými od parního stroje, nejvyšší dovolená rychlost 90 km/h, největší přibližná hmotnost 14 tun na jedno poháněné dvojkolí.

– u úzkorozchodných lokomotiv se prostřední číslice vyjadřující rychlost vynechala a zbylé dvě číslice měly stejný význam s tím rozdílem, že číslice vyjadřující hmotnost připadající najedno dvojkolí se nezvětšovala o 10. Před dvě číslice řady se přidalo později stejně velké písmeno U.

Například: U 47 je parní lokomotiva se 4 poháněnými dvojkolími, s největší přibližnou hmotností 7 tun na jedno dvojkolí.

– se vznikem motorové a elektrické trakce se před velké číslice vyjadřující řadu hnacího vozidla dávalo písmeno (ve vzoru – A) stejné výšky, které znamenalo:

E – elektrická hnací vozidla pro stejnosměrnou trakční soustavu,

S – elektrická hnací vozidla pro střídavou trakční soustavu,

ES – elektrická hnací vozidla pro dvě proudové (stejnosměrnou a střídavou) trakční soustavy.

M – motorová hnací vozidla zařízená pro přepravu osob nebo nákladu,

EM – hnací vozy elektrické jednotky pro stejnosměrnou trakční soustavu,

SM – hnací vozy elektrické jednotky pro střídavou trakční soustavu.

Se vznikem motorových i elektrických jednotek se vložené vozy bez vlastního pohonu (nemotorové), umístěné zpravidla uvnitř soupravy, označovaly shodnými velkými číslicemi řady hnacího vozu s předřazením písmena N. Řídicí vozy jednotek měly předřazeno písmeno Ř.

Například: k hnacímu vozu SM 487.0001 byl přiřazen vložený vůz N 487.0001 a řídicí vůz Ř 487.0001.

Všechna písmena se mohla používat v takové kombinaci, aby vyjádřila všechny možnosti vozidla, včetně použitelnosti na úzkém rozchodu, kde písmeno U bylo jako poslední v kombinaci písmen (např.: TU, EMU).

– další menší číslice za tří (popřípadě dvou) ciferným označením řady (ve vzoru – C) rozlišovala tzv. „konstrukční skupinu“. Současně mohla vyznačovat jiného vlastníka hnacího vozidla než ČSD. Pro tyto případy byla určena číslice 9.

Například: 498.0, 498.1. M 140.9 určený pro dráhu OZVD (Otrokovice – Zlín – Vizovice fy Baťa), U 45.9 pro lesní železnici na Slovensku, E 669.0, E669.2, E 669.3 apod.

– další dvě až tři číslice (zprvu ještě menší než u konstrukční skupiny) (ve vzoru – D) vyjadřovaly inventární číslo, které se přiřazovalo dle pořadí převzetí hnacího vozidla z výroby.

Postupem doby byla číslice 9 v označení řady u nejvyšší dovolené rychlosti používaná pro rychlost 120 km/h a vyšší, stejně tak poslední číslice řady 9 udávala hmotnost na dvojkolí 19 tun a větší.

Také tendry připojené k parním lokomotivám byly označeny trojčíslím řady, kde první číslice zvětšená o tři udávala přibližný objem uhláku (popř. zásobníku na mazut) v krychlových metrech, druhá a třetí číslice udávala v krychlových metrech přibližný objem vodojemu. Další menší číslice udávaly konstrukční skupinu a inventární číslo tendru.

Například: tendr 935.2181 přidělený lokomotivě 556.001 měl přibližný objem uhláku 12 a objem vodojemu 35 krychlových metrů, konstrukční skupinu 2 a inventární číslo 181.

Tento systém označování, jehož princip navrhl tehdejší šéfkonstruktér lokomotiv z První Českomoravské ing. Kryšpín, se uplatňoval až do konce roku 1987. Dále začal platit výnos bývalého Federálního ministerstva dopravy o novém označování hnacích vozidel, který byl vydán na základě vyhlášky UIC (Mezinárodní železniční unie).

Značení hnacích vozidel Českých drah.

Celkem 7 stejně velkých číslic čtených zleva doprava tvoří nejprve tří-ciferné označení řady, mezerou oddělené tříciferné inventární číslo a pomlčkou oddělená kontrolní číslice.

Výpočet kontrolní číslice:

a) provede se součet všech číslic na lichých místech počítaných zleva (tj. první, třetí a pátá číslice),

b) provede se ciferný součet dvojnásobků všech číslic na sudých místech počítaných zleva (tj. druhá, čtvrtá a šestá číslice),

c) provede se celkový součet výsledků z bodů a) a b),

d) kontrolní číslice je doplněním celkového součtu do nejbližší vyšší desítky.

Příklad výpočtu kontrolní číslice hnacího vozidla 854.014:

a) číselný součet všech číslic na lichých místech počítaných zleva: 8 + 4 + 1 = 13

b) ciferný součet dvojnásobků všech číslic na sudých místech počítaných zleva: (2 x 5) + (2 x 0) + ( 2 x 4) = 10 + 0 + 8      ===>         (1+0) + 0 + 8 = 9

c) celkový součet: 13 + 9 = 22

d) kontrolní číslice je doplněním celkového součtu do nejbližší vyšší desítky: 30 – 22 = 8

Úplné označení hnacího vozidla v tomto případě je 854.014-8

První číslice z tříciferného označení řady vyjadřuje druh železničního kolejového vozidla takto:

1 …. elektrické lokomotivy stejnosměrné soustavy a akumulátorové

2 …. elektrické lokomotivy střídavé soustavy

3 …. elektrické lokomotivy dvou a více soustavové

4 …. elektrické vozy a jednotky stejnosměrné soustavy a akumulátorové

5 …. elektrické vozy a jednotky střídavé soustavy

6 …. elektrické vozy a jednotky dvou a více soustavové

7 …. motorové lokomotivy

8 …. motorové vozy a jednotky

9 …. řídicí vozy elektrické a motorové trakce s výjimkou řad 990 – 999, které jsou přiděleny parním lokomotivám

0 …. vložené vozy elektrické i motorové trakce a přípojné vozy

Druhá a třetí číslice označení řady tvoří dvojciferné číslo typu a slouží jen jako rozlišení typu v rámci příslušného druhu hnacích vozidel.

Například: lokomotiva s bývalým označením E 669.0 je označena řadou 180, E 669.1 řadou 181, E 669.2 řadou 182 apod.

Převodní tabulka řad vozidel přidělená původním řadám a konstrukčním skupinám vozidel Českých drah